Dělníci, povstaňte! A jestli nemůžete povstat, tak si lehněte a odpočívejte!

Moje první zaměstnání bylo v kanadském řetězci kaváren s názvem TIM HORTONS. Pokud nejste Kanaďané, a tedy nejste obeznámeni, představte si Starbucks, ale horší. A levnější. Ale s více koblihami. V té době jsem ještě bydlel s rodiči a potřeboval jsem práci, abych mohl platit školné na univerzitě. A já ji nenáviděl. Nenáviděl jsem každou vteřinu v ní. Nebyla tam jediná věc, která byla příjemná. Bylo to ponižující, dehumanizující, prostě nejhorší zaměstnání, jaké jsem kdy měl - a že jsem jich měl.

Pokud jste nikdy nepracovali ve fast-foodu, musíte pochopit, že je to v podstatě jako trávit 8 hodin denně v totalitním režimu. Lidé vám říkají, co máte dělat, jak máte mluvit, jakou mimiku smíte používat, obléknou vás do uniformy a řeknou vám, kdy můžete a kdy nemůžete jít na záchod. Po celou dobu jste pod přísným dohledem. Jste monitorováni na každém kroku. Měří vás podle náhodné hodnoty, o které nějaký vysoce placený úředník někde v luxusní kanceláři rozhodl, že je to normální množství práce. Když auto vjede do "drive-through", musíte odpovědět do pěti sekund. Sleduje se vaše doba odezvy, a pokud průměr klesne pod určitou hranici, křičí na vás, potrestají vás nebo vám hrozí ukončením pracovního poměru. Všechno, co řeknete a uděláte, je důkladně zkoumáno.

Zaměstnancům je výslovně zakázáno sdružovat se během pracovní doby. Viděli jste o víkendu nějaký skvělý film? Skvělé! Pokud chcete, můžete si o něm promluvit během přestávky. Nemůžeme vás však nechat mluvit a pracovat zároveň! Pokud bychom to dovolili, mohlo by dojít k diskuzím o odborech! Mimochodem, pokud se o tomto tématu začnete bavit nebo dokonce použijete slovo "odbory", budete okamžitě propuštěni. To si prosím uvědomte.

"Hej, na konci vaší směny zůstalo příliš mnoho koblih. Prováděli jste "upselling" (obchodní strategii, při které prodávající aktivně nabízí zákazníkovi produkt nebo službu s vyšší hodnotou nebo přidanými funkcemi za účelem zvýšení celkové hodnoty nákupu)? Co jste udělali, abyste nám dnes pomohli prodat tyto koblihy lidem? Zapsali jste se na začátku směny? Měli byste se zapsat o deset minut dříve, abyste měli čas připravit se. Za tuto přípravu nebudete placeni, nemáte nárok."

"Hej, chceš odejít na konci směny? Dokončil jsi seznam úkolů pro tento den?" Pokud ano, asi jsi neměl dost práce, tady máš další úkol. Každá směna ve skutečnosti končí asi o půl hodiny později než bylo naplánováno - pokud se nestane přesčasem. V takovém případě vás vedoucí odhlásí a budete pracovat zadarmo.

Jistě. Je to nezákonné, ale co s tím uděláte? Děje se přeci spousta nezákonných věcí. Bylo mi 19, neznal jsem svá práva. Většina lidí, se kterými jsem pracoval, je také neznala.

Příklad: Kdybyste přišli na pracoviště neoholeni, místo toho, abyste se vrátili domů, bylo by vám řečeno, abyste použili "pracovní holící strojek" - starý, jednorázový holící strojek, který už použilo několik zaměstnanců před vámi. Toto by bylo vědomě provedeno jako varování, aby se to už neopakovalo.

Jednou jsem viděl, jak si spolupracovnice vylila na paži jakousi koncentrovanou čistící tekutinu, což bylo něco, co se mělo smíchat s devíti díly vody. Její kůže začala bublat. Nahnali ji do kanceláře manažera, donutili ji podepsat propouštěcí formulář, a poté musela dokončit svou směnu. Po celou dobu, co jsem ji znal, měla obrovskou jizvu přes celé předloktí. Zeptal jsem se jí, proč nepodala žalobu, a ona řekla, že jí manažer řekl, že podepsáním formuláře o propuštění, který podepsala pod výhružkami, se vzdala svého práva na žalobu. A ona tomu věřila. Přijala to.

A to všechno jen v době, kdy jste byli v práci. Vracel jste se domů páchnoucí kávou, s hnijícími kousky koblihy, které se ti vmáčknuly do oblečení, a ztvrdlými botami, které ti pálily nohy. Polovinu času jste ani nevěděli, kdy máte pracovat. Rozvrhy se dělaly s osmihodinovým předstihem, a když jste zavolali do práce, abyste se zeptali, jestli budete druhý den pracovat, byli vám neochotní odpovědět. Nemohli jste si nic naplánovat, nemohli jste se zavázat, že budete něco dělat s přáteli nebo rodinou.

A každý den přišel nějaký nový jedinec a zpestřil ti den. A to nejpodivnějšími a nejnesmyslnějšími způsoby. Tyto malicherné projevy moci, kdy se lidé baví tím, že vás nutí plnit nějaké zbytečně složité úkoly, protože vědí, že nemáte možnost jim odporovat. Všude, kam ve svém životě přišli, někdo jim dal pocit bezmoci, a teď konečně mají nad někým moc a hodlají se postarat o to, aby vám to dali patřičně sežrat.

Každý den přicházel jeden muž a ještě teď, po patnácti nebo šestnácti letech, si pamatuji jeho absurdní objednávku. Čtvrtku horké kávy z nejčerstvější konvice, do středníhom šálku, ale účtujte mi malý, naplněný až po okraj horkou vodou a se dvěma cukry po straně. Každý den tento muž přicházel do obchodu a já mu každý den říkal: "Dobrý den, pane! Jako obvykle?" A místo toho, aby odpověděl "Ano, prosím" nebo "Děkuji, že jste si vzpomněl, dám si to, co obvykle", říká: "Čtvrtku horké kávy z nejčerstvější konvice, do středního šálku, ale účtujte mi malý, naplněný až po okraj horkou vodou a se dvěma cukry po straně."

Jednou si lokl asi půl unce kávy zředěné horkou vodou, a pokud se mu nezdála dost čerstvá, donutil vás na místě uvařit novou konvici. Káva Tim Hortons mimochodem nikdy není starší než 20 minut. Jakmile je každá nádoba uvařená, označíme ji malým omyvatelným bílým fixem s časem, kdy ji máme zlikvidovat. Bylo to hlavní pravidlo v práci. Tenhle člověk evidentně měl tak citlivé patro, že cítil rozdíl mezi půl uncí kávy zředěné vodou, která byla uvařena před 10 minutami, a tou, která byla uvařena před 12 minutami.

Každopádně, TIM HORTONS pořádá každoročně promo akci nazvanou "Roll Up the Rim to Win". Srolujete okraj svého šálku s kávou a někdy je na něm uvnitř napsáno "káva zdarma" nebo jiné výhry, a pak tu část okraje buď odtrhnete nebo zvednete svůj zadek k pokladně a vyměníte to za cokoliv, co je tam napsáno. Přichází tedy ten chlápek a říká mi: "Čtvrtku horké kávy z nejčerstvější konvice, do středního šálku, ale účtujte mi malý, naplněný až po okraj horkou vodou a se dvěma cukry po straně." Malé kávy v té době neměly nárok na tuto akci. Doslova to nebylo vytištěno na tom poháru, i tak jsem mu sehnal střední šálek, který chtěl, ale ne jeden ze speciálních šálků, se kterým by mohl vyhrát kávu nebo nějakou výhru. Nesměli jsme je dávat někomu, kdo nezaplatil za správnou velikost kávy.

Tento muž, kterému je asi 60 let, ztratil rozum a chtěl získat tento speciální soutěžní pohár. Křičel na mě. Bylo mi 19. Tento muž mě viděl každý den a křičel na mě, protože nedostal speciální soutěžní pohár, aniž by za něj zaplatil. Rozdíl mezi malou a střední kávou byl mimochodem deset centů. 

Spolufranšízant tohoto místa se chtěl ujistit, že každou objednávku vyřídíme správně. Každý den přijížděl k "drive-through" a objednával si "double-double", což pro vás, nekanadské, znamená dvě smetany a dva cukry - je to termín chráněný ochrannou známkou Tim Hortons - a požádal o dvě středně velké kostky ledu v šálku. Měli jsme stroj se zcela jednotnými ledovými kostkami, ale pokaždé, když jsme vyřizovali jeho objednávku, usrkl dlouze kávu, držel ji v ústech pro dramatický efekt a pak se na základě teploty kávy rozhodl, zda použitá kostka ledu měla správnou velikost. Kdyby se rozhodl, že jste použili špatnou velikost kostky ledu, vystoupil by z auta, vešel dovnitř a začal na vás křičet. A to bylo podle mých zkušeností asi 70% času.

Pamatuji si, že mě tehdy napadla myšlenka, kterou bych si přál zažít. Pomyslel jsem si: "Ježíši, kdyby sem ten chlap přišel a pracoval s námi, věděl by, že ten přístroj na led funguje. Jak proboha může řídit byznys?" Jak může být kvalifikovaný posuzovat náš výkon, když ani neví, jak se ta práce dělá?

Pamatuji si den, kdy jsem se rozhodl skončit. Po škole jsem šel do práce; musel jsem jít pěšky, protože můj nevlastní otčím, který nikdy neměl stálou práci, by ztratil rozum, kdyby měl pocit, že příliš často žádám o odvoz. Takže jsem si šetřil jízdy na dobu, kdy bude pršet. Tento konkrétní TIM HORTONS stál podél silnice, a toho dne jsem viděl po této silnici přijíždět velký náklaďák. Napadlo mě, že kdybych jen skočil před ten náklaďák, nemusel bych do práce. A v té chvíli mi to za to stálo.

Ten den jsem o přestávce zavolal matce; velmi jsem se styděl, že jsem to v té mizerné práci nezvládl. Podal jsem dvoutýdenní výpověď, ale požadovali po mně tři týdny. I přesto jsem jim je poskytl. Vždycky jsem se snažil splnit jejich požadavky. Bál jsem se, že pokud bych to neudělal, získám špatnou pověst v "obchodní komunitě", protože tak mě naučili, že věci fungují.

Roky jsem se za to styděl. Myslel jsem si, že jsem tak líný. Co se mnou je? Proč nemohu pracovat na živobytí stejně jako všichni ostatní? Proč se cítím tak unavený, deprimovaný a zbitý těmito normálními zaměstnáními? Zaměstnáními, o kterých se předpokládá, že budou jednoduchá pro vstup do života. Nenáviděl jsem se. Chtěl jsem být spisovatelem, umělcem nebo čímkoli jiným. Mít jednu z těch prací, kde buď pracujete tvrději než tisíce ostatních kvalifikovanějších lidí, nebo hladovíte. A nemohl jsem se přimět k práci u TIM HORTONS aniž bych měl pocit, že musím skočit před náklaďák.

A čím jsem byl starší, tím to bylo horší. Pořád jsem dostával posranou práci za posranou prací za posranou prací. Nebyl jsem schopen dělat nic jiného. Nebyl jsem dost chytrý, dost charismatický, dost angažovaný, nevím... Promarnil jsem svá dvacátá léta, protože jsem se bál, že to nic nepřinese, a upadl jsem do hrozné deprese. Zneužil jsem štědrost své rodiny a bývalé přítelkyně. Své bývalé jsem to splatil, ale nejsem si jistý, zda si někdy budu moct dovolit splatit to své rodině.

Jediné, na co jsem mohl myslet, bylo: "Tohle je všechno, co mě čeká? Prostě budu pracovat po zbytek života v těchto podřadných, nesmyslných pracích a možná nedokážu ani to? Proč jsem tak líný?"

Při ohlédnutí zpátky to dávalo smysl. Dlouho jsem si v té práci ničil hřbet, a ať jsem pracoval sebevíc, nikdy se to nezlepšilo. Nikdy se se mnou nezacházelo lépe. Jediní lidé, kteří těžili z mé tvrdé práce, byli kreténi, o kterých jsem měl pocit, že mě využívají. Vždy jsem dostal zaplacenou stejnou částku, ať jsem makal nebo ne. Každý okamžik svého života jsem trávil buď školními úkoly, prací za minimální mzdu nebo přecházením mezi těmito dvěma místy.

Není divu, že mi bylo mizerně. Není divu, že jsem takhle nechtěl žít. Není divu, že tváří v tvář vyhlídce, že ze života nezískám víc než posranou, nevděčnou práci, která mi ani nezaplatí účty, jsem tak trochu odpojený. Není divu, že jsem měl pocit, že život nestojí za to žít.

U TIM HORTONS byl další chlap. Myslím, že se jmenoval Jason. Opravdu si nevzpomínám. Byl starší než já. V té době byl asi ve věku jako já teď a pracoval tak zatraceně tvrdě. Všechny to štvalo. Pamatuji si, že v mém prvním týdnu jsem seděl o přestávce (zákonem nařízené 15 minutové přestávce) ve svačinárně a Jason procházel kolem a zeptal se mě: "Jak se ti líbí ta práce?" a já řekl: "Nevím, člověče, jsem celkem vystresovaný. Připadá mi, jako by tu byla vždy fronta lidí a ty jim prostě nemůžeš podat kávu dostatečně rychle, aby se na tebe nezlobili." Na tváři se Jasonovi objevil široký úsměv a řekl: "Miluji fronty. Žiju pro tu výzvu. Když vidím velkou frontu ven ze dveří, nemůžu se dočkat, až tam vtrhnu a rozdrtím ji."

Cool. Nikdy si nevzal pauzu, což je mimochodem ze zákona povinen udělat. Dokonce požádal ostatní pracovníky, aby mu změřili čas a viděli, jak rychle dokáže sníst oběd, než se vrátí zpět na plac. Vždycky jsem se bál, že se udusí. Pak se vrhl zpátky do práce celý zpocený, ne proto, že by se v létě v Torontu nedalo jinak, ale protože se vždy pohyboval tak rychle, jak jen dokázal.

Jde o to, že on a já jsme vydělali stejné množství peněz. V našem hodnocení výkonu jsme získali přesně stejné skóre. Všichni dostali stejné hodnocení výkonu. Vždy to bylo jen kousek od prahu, kde by vám společnost zvýšila plat. A vždy si k tomu vymysleli zábavné odůvodnění. Řekli mi, že jsem si nedostatečně myl ruce. Měl jsem si mýt ruce každých pět minut. A vím jistě, že to byla lež, protože jsem si myl ruce tak často, jak jen to šlo. Našel jsem jakoukoliv výmluvu, abych si umyl ruce, protože pokaždé, když jsem to udělal, byla to chvilka, kterou jsem trávil nicneděláním pro TIM HORTONS.

Když jsem svému manažerovi řekl: "Hej chlape, to není fér, myju si ruce víc než kdokoliv tady," pokrčil rameny a řekl: "Podívej, musím tam něco napsat." Jasně, chlape. Chápu to. Pokud byste to neudělal, museli by mi navýšit plat o 15 centů na hodinu, takže celkem asi 7,45$ (kanadských dolarů) za hodinu. Aby se vám vrátily tyto ztráty, které byste na mě vynaložili, musel bych prodat tři, možná čtyři kávy za hodinu! Často jsme prodali tisíce kav za hodinu. Při jejich přípravě jsme postupovali tak rychle, že jen velmi zřídka nebyl den, kdy se někdo neopařil.

Kdybych v této práci pracoval na plný úvazek, vydělal bych si asi 14.000$ ročně před zdaněním. Po očištění o inflaci by to bylo asi 18.000$ ročně. Mimochodem, míra inflace znamená, že jakékoliv peníze, které se mi podařilo ušetřit v letech 2003 - 2019, měli hodnotu asi o 30% nižší, než když jsem začal spořit. Zábavný fakt. Jedná se o kanadské dolary, takže pro představu 18.000 CAD je asi 13.500 USD, 10.000 GBP nebo 12.000 EUR ročně před zdaněním.

Lidé, kteří zde pracovali na plný úvazek, nebyli náctiletí, kteří se snažili získat pracovní zkušenosti; měli rodiny a museli platit účty. Rádi předstíráme, že lidé pracující na těchto pozicích jsou děti a není to žádný velký problém, že jsou nedostatečně placeni - vyrostou z toho. Statistiky to ale nepotvrzují. Je to slepá ulička pro většinu dospělých zaměstnanců. Můžeš se přetrhnout, abys lidem, kteří tě nerespektují, roznášel kafe, ZA lidi, kteří tě nerespektují, a udělal z nich milionáře. Můžete se každý den dřít do úmoru, opařit se, zranit se, ponížit se a vyděláte si jen tolik, kolik vám musí ze zákona zaplatit. Stejnou částku, jakou byste vydělali, kdybyste se na to vysrali.

Racionální, inteligentní reakce na takovou situaci? Buď líný. Pracuj méně. Chcete po mě tvrdou práci? Zaplaťte mi více. Dává vám smysl být hrdný na to, že se necháte vykořisťovat? Dělá to z vás dobrého člověka? Silného člověka? Stále více a více ze svého úsilí bez zjevného užitku rozdávat chamtivým sráčům, kteří to po vás vyžadují v podstatě zadarmo?

Tvrdí nám, že vysoké mzdy generálních ředitelů a jiných parazitů mají motivovat k dosažení cílů. Zároveň nám tvrdí, že pokud tvrdě nepracujeme, i když nejsme dobře placeni, jsme jen líní. Já tvrdím toto: Lenost - takto popsaná - je propagandistický termín.

Nejste líní, pokud tvrdě nepracujete bez odměny. Účelem tvrdé práce je získat nějakou odměnu, i když tou odměnou je jen uspokojení. Tak funguje lidský mozek. Krysa projde bludištěm jen tehdy, když je na konci jídlo. Nebude procházet bludištěm bezdůvodně, ledaže by se bála. Stejně tak se bojíte, že přijdete o svou práci, nebudete schopni platit své účty a skončíte na ulici.

Pravdou je, že tito pracovníci nejsou "volní", ačkoliv se čas mimo zaměstnání nazývá "volný", je tento volný čas diskutabilní, protože ve skutečnosti vám nepatří. Velkou část z něj strávíte dojížděním do práce a z práce. V žádném aspektu vašeho zaměstnání nemáte na výběr. Nemáte slovo. Uděláte, co vám řeknou, nebo vás nechají zemřít.

Kdyby takto fungovala jakákoli vláda, právem bychom ji nazývali totalitní. Přijali jsme však, že je přípustné, aby náš pracovní život probíhal v horších podmínkách než náš osobní život. Měli bychom mít demokracii ve vládě a autokracii na pracovišti. Měli bychom celou svou profesní kariéru strávit pod palcem nějakého manažerského diktátora a neměli bychom si stěžovat, vzdorovat, protože je to hřích nebo lenost? Na to říkám: "Dělníci světa, povstaňte. A jestli nemůžete povstat, tak si lehněte a odpočívejte."