Víte, co už není „cool“? Miliardáři.
Jejich existence je nyní předmětem politických debat, které v poslední době vyvolaly návrhy dvou významných politiků na zdanění bohatých.
Senátorka Elizabeth Warrenová (United States District Court for the District of Massachusetts) navrhla zavést 2% daň z majetku nad 50 milionů dolarů a 3% daň z majetku nad 1 miliardu dolarů. Poslankyně Alexandria Ocasio-Cortez (Democratic Socialists of America) uvedla, že chce zvýšit mezní sazbu daně pro ty, kteří vydělávají více než 10 milionů dolarů ročně.
Jejich myšlenky se staly virálními a zahájily hlavní proud konverzace o nerovnosti a bohatství.
Mezi určitou skupinou tvrdých progresivistů a levicově orientovaných ekonomů se o tom vždy mluvilo, ale před prezidentskými volbami v příštím roce nabývá na síle myšlenka, že superbohatí by měli platit svůj spravedlivý podíl.
Marshall Steinbaum, ředitel výzkumu v levicovém Rooseveltově institutu, již léta obhajuje vyšší zdanění bohatých. "Nepotřebujeme miliardáře," prohlásil Steinbaum v rozhovoru pro HuffPost. "Ekonomika si v minulosti vedla lépe bez miliardářů."
Podle Steinbauma by vyšší zdanění bohatých znamenalo uvolnění více peněz pro všechny ostatní. V jeho představě ekonomika připomíná koláč, kde miliardáři si nyní odnášejí téměř vše, zatímco my ostatní se dělíme o pouhý kousek.
Pokud zvýšíte daně těm nejbohatším, jejich motivace se snažit o každý penízovod se sníží. Teorie naznačuje, že budou méně usilovat o snížení mezd všech ostatních, pokud vědí, že každý další milion bude zdaněn. Vysoce placený generální ředitel má menší pohnutky udržovat mzdy zaměstnanců na nízké úrovni, jen aby mohl dostat větší výplatu.
Miliardáři bývali kdysi vzácným jevem. Nicméně v posledních několika desetiletích, kdy USA snížily daňové sazby, jejich počet prudce vzrostl a daleko předstihl inflaci.
Podle zprávy, kterou minulý týden zveřejnila nezisková organizace bojující proti chudobě Oxfam, se od roku 2008 počet miliardářů na světě zdvojnásobil. Jen za poslední rok si miliardáři každý den přišli na neuvěřitelných 2,5 miliardy dolarů.
V roce 1982, kdy časopis Forbes poprvé zveřejnil seznam 400 nejbohatších Američanů, bylo asi dvanáct miliardářů. Tehdy nejbohatším mužem v USA byl 85-ti letý lodní magnát s odhadovaným majetkem 2 miliardy dolarů, což by dnes odpovídalo 5,2 miliardy dolarů.
V současné době je seznam Forbesu složen výhradně z miliardářů. Nejbohatším je zakladatel Amazonu Jeff Bezos s majetkem 160 miliard dolarů.
Bohatí lidé samozřejmě, s několika výjimkami, nereagují pozitivně na myšlenku zvýšení daní. Redakce Wall Street Journalu je v plné panice, a Rush Limbaugh vytáhl přirovnání k Hitlerovi.
Miliardář Howard Schultz, bývalý generální ředitel společnosti Starbucks, je tak znepokojený návrhem vyšších daní pro bohaté, že se rozhodl opustit Demokratickou stranu a kandidovat jako nezávislý, jak uvedl v rozhovoru pro CNBC.
Schultz se nachází v žebříčku Forbesu na 280. místě s majetkem 3,4 miliardy dolarů. Vyrůstal ve veřejném bytovém domě. Skutečnost, že jeden z nejúspěšnějších mužů v zemi začal svůj život ve státem podporovaném bydlení, je pouhým příkladem toho, jak daně mohou pomoci těm, kteří jsou na dně, dosáhnout vrcholu. Bez tohoto druhu podpory by mnoho úspěšných Američanů živořilo bez svého majetku.
Existuje celá řada politických opatření, která přispívají k tomu, aby v Americe vznikali miliardáři: volné antimonopolní zákony a regulace, silná ochrana duševního vlastnictví, nízké daňové sazby a vládou financovaný výzkum. Například spoluzakladatel Microsoftu Bill Gates (2. místo v žebříčku časopisu Forbes v roce 2018) by nemohl akumulovat své jmění bez přísné ochrany autorských práv a patentů na svůj software, jak zdůraznil Steinbaum.
Zesnulý Steve Jobs - obecně považovaný za naprostého génia, který si zasloužil každý dolar - využil spoustu technologií, které byly financovány vládou, aby mohl vytvořit svůj nejvýznamnější přístroj, iPhone. Podle Mariany Mazzucato, jak je uvedeno v článku v Harvard Business Review, i Google těžil z výzkumu financovaného vládou.
"V průběhu uplynulých let byli Američtí daňoví poplatníci k Apple velmi laskaví," píše a dodává, že na oplátku výrobce počítačů z kalifornského Cupertina a další technologické společnosti dělaly vše pro to, aby se vyhnuly placení daní a přesunuly je jinam.
Většina podnikatelů ráda tvrdí, že dosáhli velkého bohatství navzdory vládě, nikoli s její pomocí.
Existují výjimky. Warren Buffett například zmiňuje své nízké daňové zatížení ve srovnání se svou sekretářkou.
Chris Sacca, vysloužilý investor rizikového kapitálu, jehož majetek se odhaduje na zhruba 1 miliardu dolarů a který je známý svými ranými investicemi do společností Twitter a Uber, minulý týden na Twitteru předběžně podpořil návrh na zdanění bohatství od Elizabeth Warren. "Velmi šťastný člověk (který zbohatl částečně díky veřejným školám, přístupu ke zdravotní péči atd.), který se tu přimlouvá za to, že návrh na zdanění bohatství nad 50 milionů dolarů 2-3 % ročně je mimořádně a radikálně... rozumný."
Když ho HuffPost požádal o upřesnění, Sacca si dal pozor, aby návrh Warrenové nepřijal.
"Příliš mnoho Američanů pracuje na plný úvazek, přesto se snaží vyjít s penězi. Sociální záchranná síť se vytrácí a s ní i šance mnoha lidí na americký sen," uvedl Sacca. "Návrh senátorky Warrenové by bylo těžké definovat a realizovat, a navíc existují zajímavé alternativy. Nepodporuji tak konkrétní přístup, jako spíše potřebu, abychom o těchto věcech všichni diskutovali. Všichni potřebujeme vést rozumnou a produktivní konverzaci o tom, jak nejlépe může privilegium některých jedinců zajistit život, svobodu a snahu o štěstí všem ostatním."
Schultz mezitím označil kritiku systému, který vytváří miliardáře, za "tak neamerickou".
Podle ředitele výzkumu Steinbauma byla myšlenka, že hrstka plutokratů ovládá většinu bohatství ve Spojených státech, dlouho považována za hluboce neamerickou.
Na počátku byly Spojené státy samozřejmě národem, v němž bylo dynastické bohatství něčím, proti čemu se bylo třeba bouřit. Étos, že bohatí by měli zbohatnout jen do té míry, že bohatí jsou bohatí, byl do našeho daňového zákoníku zahrnut počátkem 20. století. V letech 1936–1980 totiž horní daňová sazba nikdy neklesla pod 70 %.
Myšlenka, že placení daní je občanským blahem, začala oslabovat v osmdesátých letech za Reaganovy vlády, ale až v devadesátých letech proběhlo přehodnocení postojů miliardářů.
Díky technologickému boomu se v 90. letech technologičtí miliardáři stali fetišem. "Géniové" v khaki, jako například Gates, byli uctíváni na místech, jako je časopis Fast Company.
"Devadesátá léta byla dobou, kdy lidé obdivovali miliardáře, a mně to přišlo divné," uvedl Thomas Frank, politický analytik, historik a autor knihy Pity the Billionaire.
"Mít miliardáře se stalo cílem samo o sobě," řekl Frank. "Bylo to tak očividně chybné."
Bohatí technologičtí podnikatelé byli dokonce po velké recesi, kdy se bankéři stali neoblíbenými, vnímáni shovívavě. Dnes už si na to těžko vzpomeneme, ale kdysi byl zakladatel Facebooku Mark Zuckerberg považován za zázračné dítě, které přišlo změnit svět.
Časy se změnily.
"Měli bychom vůbec mít miliardáře?" je rozhodující otázkou roku 2019, prohlásil Anand Giridharadas, autor knihy Winners Take All (Vítězové berou vše), sžíravé kritiky převážně prázdných snah plutokratické třídy "změnit svět", která vyšla v loňském roce.
"Nikdo nevydělá miliardu dolarů. Miliardu dolarů berete," napsala minulý týden na Twitteru ekonomka Stephanie Keltonová, bývalá poradkyně Bernieho Sanderse.
"Drancujete životní prostředí... Drancujete ho pomocí patentových ochran," napsala s odkazem na mnoho způsobů, kterými Spojené státy umožňují a podporují lidi (ochrana duševního vlastnictví, laxní regulace, nízké daně, slabá ochrana práce) při hromadění obscénního bohatství.
Ocasio-Cortezová nedávno v jednom rozhovoru poukázala na stejnou věc: Každý miliardář je podle ní "selháním politiky".
